Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to vidí Šimek a Grossmann

15. 6. 2009

Branné cvičení naší školy

     Ustálený tok dní školního roku bývá osvěžen několika málo akcemi, které žactvu přinášejí vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří

se mnohdy nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory

v atletice a zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou,

se týden před branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu. O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně ‚ zda se žactvo na cvičení těší tak jako on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl Od ředitele měli učitelé před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil. 
     12. října, samozřejmě za deště, zimy a mlhy, jsme se sešli v 8.00 na konečné stanici devítky

v Motole. Cvičení začalo až v 8.15, neboť to, že Koudelka z 9. B kousl průvodčího do prsou

při tahanici o dětský lístek, nelze považovat za naplánovanou bojovou akci. Naší třídě byl přidělen úkol hlídat nejvyšší kótu v kraji. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší učitelce Janě Modřanské, která byla již dvanáctý měsíc v jiném stavu, jsme viděli, že by zamířila raději

do údolí. Proti ředitelovu rozkazu však nebylo odvolání. 
     Pomalu jsme se šourali ke kótě. Byla to námaha, pravda, ale mohly nás potkat horší úkoly. 7. B se například musela plazit v korytě potoka a hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což nebylo lehké, neboť šlo o modýlek zhotovený z mýdla. K poledni jsme se dostali na určený vrchol. Cestu zpestřila naše třídní učitelka Jana Modřanská, která nemohouc dále, si usmyslila,

že se pocvičíme v nošení raněného. Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona. Notnou chvíli jsme pak leželi v trávě a ošetřovali opuchlé nohy Zejména si naříkal Blatev, který jako vždy neměl ponožky, nehledě k tornu, že ho v polovině cesty opustila beze slova

i podrážka levé boty. Jakmile se však zvedla mlha, zapomněli jsme rázem na všechny bolesti

a útrapy. Pohled do údolí stál za to. Biolog Fuchs totiž zapomněl doma pohyblivé terče pro výcvik žáků devátých tříd, což mu ředitel, který si na střelbu potrpěl a jehož mládenecký byt zdobila nevídaná sbírka pouťových růží a opiček na gumě, nemínil odpustit. 
      »Uvědomte si, Fuchsi,« křičel, »že za války byste již nyní stál před polním soudem!« 
      »Vidíte to příliš černě,« snažil se oponovat bledý učitel, »střílet se dá do lecčehos.« 
      »Ano, například do vás,« potvrdil biologův nápad Vachta. 
      »No vidíte, je to vyřešeno,« zaradoval se Fuchs, začal hopkat po poli a smál se až do prvního zásahu. S přibývajícími minutami přestávalo být hopsání čilé, dokonce jsme zaslechli slabé volání o pomoc. Když pak ředitel ukončil první část střeleckého výcviku a dal pokyn k přísunu pancéřových pěstí, začal si Fuchs rychle hrabat noru. Snad proto Vachta ve výcviku zaimprovizoval a nechal přinést bedničku s granáty. Naštěstí si toho pohyblivý cíl všiml, přestal dlabat v zemi a dezertoval k lesu. Šplhoun Kaufmann na to nezapomněl upozornit ředitele. 
      »Žádný strach, Kaufmanne,« usmáj se Vachta, »teď se pobavíme. Zrádce právě vbíhá

do mého minového pole.« 
      Byla to pravda. Minové pole mezi jetelem a březovým hájkem bylo ředitelovou chloubou. Však se v něm také Fuchs měl co točit. Dribloval jako kybernetická myška a k prvním břízám dobíhal řádně zpocen námahou. To nadchlo i ředitele Vachtu. 
      »Samo nebe rozhodlo,« prohlásil, »že Fuchs má dále učit biologii.« 
     My na kopci jsme se bavili výborně. Slunko již prorazilo mlhu a solidně hřálo. Někteří využívali příjemného podzimku i k opalování. Ptáček s Kuvou si pak rozdělali ohníček a opékali chléb a radovali se, jak letošní cvičení probíhá pro naši třídu hladce. Chválili však den před večerem. Vachta dal pokyn k dobytí kóty 415. Naneštěstí to byla kóta naše. Jana Modřanská, neschopná boje, pověřila velením žáka Karla Matýska, velkého znalce husitství. Pod jeho taktovkou jsme také odrazili první útok pomocí balvanů a útržků skal. Na chvíli jsme si oddechli, ale všichni tušili, že hlavní nápor teprve přijde. Přišel. Ředitel Vachta rozmrzen tím, že byl sám zasažen kusem skály do oka, nařídil útok opakovat. Přitom jemně kývl na Fuchse. Vyzvaný pochopil, že má příležitost. Ač postřelen, vyrazil na kótu jako smyslů zbavený. Za ním se hnali jeho žáci. U nich byl Fuchs populární od té doby, co vyhrál chodecké závody, při nichž pořadatelé nezajistili účast. Svržené kameny sice zase vykonaly své a řady dobyvatelů prořídly, ale Fuchs, zvyklý na zásahy, běžel dál a za ním dobrých dvacet nejvěrnějších. 
      »Došlo nám střelivo,« volal zoufale Fikejz a marně rýpal nožíkem žulový masiv. Zblblý Matýsek nařídil stavět vozovou hradbu, zapomínaje, že není z čeho. Nepřátelé se hrozivě blížili a jizva na Fuchsově čele byla patrná již pouhým okem. Diabolky ze vzduchovek nám svištěly kolem uší. 
      »Ztráty jsou povoleny,« povzbuzoval zdola megafonem útočníky Vachta. Náš konec se blížil. Nebylo střelivo, ubývalo sil a morálka klesla k nule. Matýskovo chroptění 
      »Hrr na ně!« už nikdo nebral vážně. Vtom se od ohníčku vztyčil doposud klidně sedící Kuva. Vzal opečený chléb a s tichou kletbou jím mrštil vztekle nazdařbůh dolů. Naštěstí pro nás stál ‚v cestě nazdařbůh dolů Fuchs. Horký pecen ho plnou vahou udeřil moučnou stranou naplocho do tváře. Tříkilový šumavan vykonal své. Fuchsův pád z hory vyvolal zděšení mezi jeho spolubojovníky Zasažený učitel se zastavil až před Vachtou. Trochu se třásl. 
      »S atomem jsem nepočítal, pane řediteli,« zašeptal vyčítavě, sklopil hlavu a rozplakal se. 
     Jak bude vypadat příští cvičení, nevíme. Známe zatím jen první neoficiální ředitelův rozkaz, že ke svačině jsou povoleny pouze housky.